POZNÁNÍ   A  SEBEPOZNÁNÍ

Mgr. Jiří Barouš

Na toto téma byla  napsána už řada knih. Vzpomínám především na ty, které měly skutečnou hodnotu a hloubku. Nikoliv na ty (a těch je žel většina), které způsobují devalvaci "duchovna". “Dobré” knihy učily a učí opravdovosti a přímé cestě. I těch už bylo v historii i v posledních desítkách let dost. Proto se ptám: "Proč je tak málo stoupenců skutečného poznání?" Odpověd je velmi jednoduchá. Skutečná cesta vyžaduje opravdovost, pokoru a odkládání ega. A to je vlastně největší úskalí většiny tzv. hledajících. Touží po každé "známce pokroku". Chtějí tedy dosahovat, nikoliv odkládat.

Napadá mě indický příběh o tom, jak bohové ukryli před člověkem poznání. Nebylo to ani na nejvyšší horu světa, ani na nejhlubší dno oceánu, ani na Měsíc nebo na Mars. Bylo to do nitra člověka. Protože právě tam hledá skutečně jen málokdo, jak už jsem psal. Skutečné poznání je tak jednoduché, že je to právě naše ego, které nám zastiňuje vidět jej. Podle slov východních mistrů jej lze napsat na zrnko rýže. Je to pravda, ale co by tam vlastně bylo napsáno? Snad jen slovo "ONO", nebo "ONO JEST". Neboť to je jediná pravda. Která, pokud je zažita do hloubky, osvobozuje. Odkládání ega pak přirozeně vede k jednoduchosti života. K uvědomění si podstatných hodnot. A naopak vede k odkládání "hloupostí světa". 

Proč je tak důležitá pokora? Právě proto, aby naše ego uznalo něco, co přesahuje nás, jako běžné bytosti, náš běžný život. Ego se prožívá ve spoustě situací a okolností a bereme je vážně. Poznání nelze dosáhnout. Tím méně je lze "urvat". Lze se mu jenom otevřít a čekat až přijde.. A kdy to nastane? Nauky tvrdí, že by ego mělo být odloženo minimálně na tři dny a tři noci. Ze zkušenosti je ta doba asi delší. Ale to není až tak podstatné. Problém je, že máme porazit vlastně sebe sama. Svoji přirozenost, svoji tělesnost. Ale také svoje myšlenky a city. A potom také svoje chtění a nechtění. Vlastně vše, na co si vzpomeneme. Proč je to tak těžké? Proto, že je to právě ego, které nám umožňuje "běžný život". Bez ega se dokonce nedá žít ani po prozření. Jen po této zkušenosti už není na ego nahlíženo jako na něco pevného, neměnného.. Tím méně jako na překážku. I když i po prozření může hledači podstaty "pořádně zatopit". Ať už tím, že lze roky "smrdět osvícením". Tedy být ve stavu, kdy si JÁ je vědomo, že bylo něčeho "dosaženo" a zakládá si na tom. A chce to uplatnit ve světě. Přece "prozřelý" musí učit, mít žáky.. Kdo chce hrát tuto hru, ať ji hraje.. To je pořád ještě nadlouho.. Není-li po prozření spontánně projevována tvůrčí podstata vědomí, mysli, pak je někde problém. Asi poznání nebylo dost hluboké a dlouhodobé. Ale vraťme se zpět.

Jak nejlépe zpracovat své ego, aby bylo odloženo? Odkládat svou tělesnost, naučit se kontrolovat svoji mysl. Být za tělem a myslí. Tedy za tělem, myšlenkami a city. Nejlépe lze tento stav přirovnat k postoji (je to zároveň cvičení): "Co bych cítil, vnímal, žil, kdybych byl mrtvý?" Odpověď je jednoduchá! NIC! A právě v tomto nic je třeba se udržet.

Je to toto NIC, které je průchodem.

Moje cesta hledání podstaty byla dlouhá. Bylo to dáno především tím, že před pár desítkami let nebyly dostupné žádné "nauky vedoucí ke spáse v jediném vtělení". Z tohoto stavu žila řada společenství, mnohdy infiltrovaná tajnou policií. A snažila se "přivádět ovečky do svých řad", nikoliv k PODSTATĚ. Stejně jako chyběly knihy, které popisovaly lidskou psychiku alternativně. A které jsou dodnes trnem v oku "vědeckému světu".

Proto, když se mi jednoho dne, po nějaké meditaci otevřela "prázdnota a nicota", považoval jsem to za „přešlap“. Za oblast, odkud je potřeba co nejrychleji zmizet a už se tam nikdy nevracet. O to překvapivější bylo, že se tato oblast ukázala jako „průchod“.

S odstupem času je to logické a přirozené. Že musí být dosaženo „prázdnoty a nicoty“, aby se objevila podstata. Ale při první zkušenosti to tak opravdu nebylo. Teprve dostatečnou dobu po průchodu jsem si uvědomil „krásu tohoto stavu“. Kdy může být zažívána prázdnota, která je ale zároveň plná všech možností. A tato zkušenost se postupně stávala tak přirozenou a svobodnou.. Bylo a je uvědomováno tvůrčí vědomí, které je přítomné vždy a všude. Proto ani smrt těla není překážkou, protože toto vědomí skutečně tělo přesahuje a překonává fyzickou smrt. Nevím sice, jak „to vědomí bude vypadat“ bez těla, ale bude to pořád ono. Uvědomující se ve všem, zažívající vše a zažívané ve všem. Velké a široké, za vesmírem, nebo individualizované do bytosti, předmětu.. Zůstává tam zvědavost „jaké to vlastně bude“ spolutvořit a tvořit tento vesmír J .

Subham, astu sarvadžagatam, ÓM! Ať jsou šťastny všechny bytosti, ÓM!

Jiří Barouš, leden 2016