PŘEKÁŽKY NA CESTĚ SEBEPOZNÁNÍ

Mgr. Jiří Barouš

Co je cílem cesty sebepoznání?

Je to vnitřní mír, klid, neextatická blaženost. Stav nesmí být zaměňován s nihilismem (nic neděláním). Absolutno je toho pravým opakem.

Cílem je tedy nirvikalpa samádhi kévala, které se postupně mění na nirvikalpa samádhi sahadža. Tyto výrazy lze přeložit jako osvícení či prozření, které je neextatické a buď dočasné, nebo trvalé.

Prostředkem či nástrojem na  cestě je bdělost. Bez ní nelze trvale kontrolovat obsah naší mysli, vědomí. Mysl se pak chová jako „opilá opice“ a skáče ze stromu na strom. Díky bdělosti lze také eliminovat postupně nástrahy ega, naše démony.

Mezi nejvýznamnější překážky pro hledajícího je:

     1.Únava, spánek. Pokud máme málo energie, jsme unavení, nemůžeme dostatečně dlouho držet mysl v klidu. Propadáme se do únavy, v některých případech i do deprese. Samostatnou kapitolou je:

-          Hospodaření s energií – kolik jí máme, jak jí využíváme, kde a jak s ní nejvíce plýtváme

-          Spánek – jako prostředek odpočinku, regenerace. Nenaučíme-li se efektivně odpočívat, nepomůže nám, že prospíme půlku dne. Je spíš potřeba se potom zabývat předchozí oblastí – nakládání s energií. Pokud spíme, lze praktikovat „jógu spánku“. Je jedno, zda se o bdělost ve spánku budeme snažit tradičními postupy jógy, nebo postupy šamanskými (viz cesta Castanedy – soustředění se na své ruce), postup je v podstatě vždy stejný. Před spaním si dát sugesci, příkaz, že zůstanu bdělý a tento příkaz několikrát opakovat. Nelze se to nijak naučit, lze to pouze neustále zkoušet, než se to podaří. Cílem je, abychom pokud možno zrovna přešli do bdělosti ve spánku. Podobný postup lze využít když se v noci probudíme. Osobně se mi osvědčilo povídání manter v noci – upevňuje to jejich použití, snadněji se dostávají na hlubokou podvědomou úroveň. Mnohdy se potom jejích povídání přesune i do spánku. Podobný efekt mohou mít noční meditace. „Sedět“ když se člověk v noci probudí je velmi dobré proto, že nehrozí únava z celého dne. Podobný efekt mohou mít ranní meditace pro „skřivánky“.

      2.Pohlcení vnějším světem, smysly, hloupostmi, představami, strachem – typické pro současného člověka, který je pohlcen řadou povinností, starostí, úkolů:

-          Je tlak, který na nás někdo vytváří, nebo vytváříme my sami na sebe odůvodněný?

-          Je nutno neustále přemílat „co bylo v práci, ve světě“ a zejména „co by se mohlo stát“? Vývoj se většinou děje „průměrně“. Něco od dobrého něco od zlého. Ale naše představy nám kreslí budoucnost většinou katastrofálně.

-          Je dobré naučit se uvědomit si v každé situaci postoj „co se může stát nejhoršího“?

-          S čeho plynou naše strachy? Proč je máme? Proč máme potřebu „mít celý svět pod kontrolou“, když je to nemožné? Svět nikdy nebude takový, jaké by ho chtělo naše ego. Kdyby tomu tak bylo, kosmická hra by postrádala smysl.

-          Pro pokročilé pak postoj „co bych cítil, dělal, zažíval, kdybych byl mrtvý“? Pochopitelně že nic. Je to zásadní omezování našeho ega, ke kterému jednoho dne přistoupíme.

      3.Další překážka by se dala nazvat „zasekané podvědomí“. Kolikrát si uvědomíme, že nám v hlavě hraje nějaká písnička nebo melodie, která se nám neustále vrací. Kolik „pochybných  modelů“ máme v hlavě, které nám říkají, že nemůžeme být šťastní, zdraví, bohatí, žít si to co chceme? Že jsme jenom obětí života, doby, politiky..? Zde je potřeba použít bdělost, povídat mantry, případně čistit podvědomí zametacím dechem. Za zcela specifickou lze považovat skutečnost, pokud mnozí lidé sledují hororové či katastrofické filmy. Řada z věcí, které tam vidí, se jim pochopitelně ukládá v podvědomí a dále formuje jejich osobnost. Ať už v podobě zvýšeného množství strachů ze všeho, nebo z hlediska „negativního pohledu na svět“.

     4.Čtvrtou překážkou jsou naše vzpomínky, závislosti, rodové vazby, vazby na lidi žijící i nežijící. Dalo by se to možná nazvat obecným výrazem „karma“. Tedy to, do čeho jsme se zrodili, v čem žijeme a s čím mnohdy neumíme pracovat. Shodou okolností mi tento týden říkal jeden přítel, že se „nezrodil šťastně“. Přitom ví dost o „spásných“ naukách, žije celkem dobrý život. Tak jako většina z nás. Měli bychom si uvědomit, že jsme se narodili v západní demokratické společnosti. Tuto výsadu má asi 10% populace na světě. Mimochodem tuto výsadu bychom si měli chránit přede všemi, kteří nám ji chtějí vzít! Máme dost prostředků na to, abychom žili, nemuseli se zásadně starat o to, kde budeme bydlet a co budeme jíst. Pokud jsme se potkali se „spásnými  naukami“ J , a nějak jsme už nastoupili cestu, patříme do ještě užšího výběru. A mnohdy je to právě skutečnost, že nepatříme k nejbohatším státům v rámci světa, že hledáme postupy osobního rozvoje. A tím třeba také nauky, které vedou k vysvobození v jediném vtělení (moc se mi líbí výraz „vtelení“, jako že jsme jako jistá zvířátka a ne jako svobodné myslící bytosti). Rodové a jiné vazby si nese každý. Je potřeba být moudrý, správně, nenásilně šířit poznání, dávat lásku, pochopení. Ale také nenechat se zatáhnout do egoismu okolí, i když to může být na úkor rodinných vztahů, našeho výdělku, kariéry, „snadného života“.

      5.Pátou překážkou je „duchovnost“. Znám hodně lidí, kteří se zastavili na úrovni příjemného a extatického druhého vnoru. Tito lidé mají již jakousi zkušenost z cesty, i když velmi malou. Uvědomují si, že zde existuje nějaká podstata, ale dávají přednost všemu vnějšímu. Ať jsou to energie a jejich vnímání, případně práce s energií, aury, zdravá výživa, různá cvičení, jen aby se nemuseli ponořit hlouběji a nemuseli začít odkládat ego. Do této kategorie lze zařadit i lpění na mistrech a osvícených osobách. Co pomůže uctívání „někoho“, když my sami stojíme na místě?

      6.Za další překážku lze považovat všechny –ismy (nebo nověji –izmy). Ulpívání na systému, dogmatičnost, systém příkazů a zákazů nikdy nemůže vést ke skutečnému poznání. Může být pro jedince určitou přípravou, nebo zkouškou, aby si uvědomil svoji opravdovost, svoje nasazení. Už velmi brzy se ale projeví omezenost každého systému. Mysl, rozum nám byly dány proto, abychom uměli vyhodnotit správné a nesprávné, progresi od stagnace. Poznání, prozření je „nezaměnitelná zkušenost“ nikoliv víra nebo dogma. Můžeme následovat nějakou, třeba dobře prošlapanou cestu, ale stejně na ní musíme jít jako osobnosti, individuality a moudře si cestu přizpůsobit tak, abychom se nemuseli nikde zdržovat. Anebo abychom se nenechali zdržovat „dobrými žáky“, kteří u každého učitele vytvářejí hierarchii a myslí si, že délka potkávání se s učitelem zajistí dosažení cíle. Pobývání s učitelem určitě napomůže – být v jeho energiích posunuje. Ale bez vlastní píle, odhodlanosti a zejména odevzdání ega ve všech aspektech prozření nedosáhneme.

     7.Za poslední překážku lze považovat duchovní blaženost. Je to překážka, která se objevuje nejenom ve druhém vnoru (viz překážka 5), ale může se vyskytnout i po průchodu poznáním. V této rovině může být zvlášť obtížně překonatelná. Přichází pocit „já už vím, tak co bych se dál snažil“. Je to nepochopení skutečnosti, že vesmír (i když má statickou formu, která je dokonalá právě taková jaká je), má zároveň i dynamickou formu. Proto je svět světem, proto procházíme „karmou“ a zažíváme „dobré i špatné“. Proto je potřeba být na vlně vesmíru, spolutvořit realitu co nejmoudřeji. Radovat se ze všeho, užívat si svobodu a hru. Tak, aby naše cesta vedla k vývoji všech bytostí. Neboť to je pravý, skutečný záměr Absolutna. Z hlediska jednotlivce je to pak dosažení již na začátku zmíněného nirviklpa samádhi sahadža. Tedy trvalé, přirozené splynutí s Absolutnem v jeho dvou aspektech. Ale tom zatím nemůžu psát, tak daleko ještě nejsem. J

Subham, astu sarvadžagatam, ÓM! Ať jsou šťastny všechny bytosti, ÓM!

Jiří Barouš, září 2015