FIREWALKING  - chození  po  žhavém  uhlí

Mgr. Jiří Barouš

Několik postřehů k chození po žhavém uhlí…


Moje prví chození po uhlí se dělo ve Skřidlech u Českých Budějovic v roce 2000. Akci vedl šaman Míra Kašpar, skvělý a hodně věcí znalý člověk. Velmi jsem obdivoval jeho nadhled při vedení celé akce. Vyhovovalo mi to, že panovala velká demokracie, ale současně byl zachováván jakýsi řád. Nadhled si udržuje i na cestách poznání, což považuji za nezbytnost.

Příprava

Chození zahrnovalo delší přípravu. Delší dobu – nejen z důvodu smíření se se zemí, ale také z důvodů praktických (aby se nám mírně ošoupaly nožičky zvyklé na boty) – jsme chodili na boso. V sobotu odpoledne začalo jít více do tuhého. Asi kolem 16 hodiny byla poskládána hranice ze dřeva. V ní jsme rituálně spalovali svoje strachy, o kterých jsme předtím vzájemně mluvili (opět v rámci malého rituálu). Pálil jsem mimo jiné právě strach z přejití ohně. Pomalovali jsme si tváře, šaman nám udělal bod na místě třetího oka, byli jsme očištěni vonným kouřem. Při tanci a vyslovování „manter“ jsme obcházeli červenou látku po jejímž obvodu byly svíčky. Poté jsme přes látku – která představovala oheň – přecházeli. Po této přípravě jsme se za zvuku bubnů přemístili k ohništi a to také několikrát obtancovali. Šaman rozhodil uhlí do vrstvy mimo ohniště a sám přešel jako první….

Přechod přes oheň

Při tanci kolem ohně jsem se prodýchal, abych měl pocit, že „bylo uděláno vše, co bylo možné.“ A také proto, že ve změněném stavu vědomí opravdu přišla jakási vnitřní jistota, že bych „měl přežít“ těch osm kroků. Mírný strach nebo respekt přinejmenším pořád zůstával, přesto odhodlání bylo velké. Poprvé jsem šel jako jeden z prvních. Před vstupem jsem se soustředil do třetího oka, poprosil o ochranu Mistry a vykročil…
Kontakt s ohněm nebyl nepříjemný. Skutečně to nebolelo!!! Uhlíky byly na došlápnutí jemné, připomínaly teplý mech. Ke konci první cesty bylo na chodidlech cítit štípaní do nohou. Pak přišla euforie. Slzy od radosti. Pocit sjednocení se všemi bytostmi, celým světem, vesmírem.
Šaman řekl, že můžeme jít maximálně dvakrát. Pokyn šamana je napůl příkazem. Proto jsem se po několika minutách odhodlal vyjít na oheň ještě jednou. Do poloviny to šlo, pak uhlíky začaly pálit a rychlá chůze se změnila v běh. A aby to nebylo tak snadné, tak na konci ohniště nebyla louka s chladivou trávou, ale strniště. Každý krok bolel. Jediné, po čem jsem toužil, byly boty…. Zároveň přišel pocit: “Tak kvůli tomuto jsi sem jel? Co ti to vlastně dalo? Vždyť už si nic nepotřebuješ dokazovat!“ Pocit zklamání, jako dost výstižný protiklad předchozího stavu….

Pohled z větší dálky

Chození po uhlí je nádherná věc a doporučil bych ji každému. Cítím (po necelých dvou dnech od vlastního rituálu), že se stane mým koníčkem. Respekt vůči ohni je stále stejný, nevěřím si o mnoho víc, než předtím. Ale zároveň cítím (když se obrátím na ne-rozumovou část mého já), že by to člověk asi dokázal znovu.
Z hlediska techniky je dobré vrátit se k přírodě a delší dobu chodit bosky, aby nohy přivykly tomu, co znali naši předkové, dávní i méně dávní. Důležitý je stav vědomí a dle slov šamana také to, jaké počasí je před chozením. Sucho a teplo znamená, že oheň bude mít větší sílu (což nastalo u nás). Jinak je to přirozená schopnost našeho těla….
Z hlediska cest poznání je to skvělá technika, protože vede k tomu, aby člověk makal naplno, nechce-li se spálit. Asi by se nespálil i bez velké přípravy, ale pocit „musím udělat vše, aby to dopadlo dobře“ je silně motivující. Je to svým způsobem nalézání hranic svých možností, proto je to natolik stimulující a posilující. Dále mám pocit, že technika funguje klasicky z hlediska změněných stavů vědomí: ukazuje svou pozitivní i negativní stránku. Odkrývá dávno zasunuté nánosy smetí na duši. A v rámci synchronicit a vypjatosti celé situace je čistí.
Podle slov kamarádky je to „přesně vyvážený stav reálnosti a bytí mimo realitu“. Proto příliš nefunguje slepá víra (na to je ten oheň příliš živý, včetně pocitů v chodidlech), stejně tak by to ale bez víry v sebe, v dokonalost těla, nešlo. Je to nádherné otevření dveří jinam, do skutečné reality tohoto světa (a přitom mimo ni, ha, ha, ha). Světa, kde jediným naším posláním a smyslem života je protančit jej pro dobro sebe i všech bytostí, třeba za zvuku bubnů.

 

Zážitky napsal Jiří Barouš

 

© text nebo jeho části, smí být reprodukovány pouze se souhlasem autora